Zahajovačka
11. 10. - 13. 10. 2002
Šťastný a veselý nový oddílový rok! (Pro neznalé - oddílový rok končí táborem začíná zahajovačkou.) A zahajovačka se tradičně koná na tradičním místě nedaleko Zakšína, letos tomu nebylo jinak. Já jsem přijel až v sobotu ráno, takže vám neřeknu, jak Argonauti v pátek dorazili, ale předpokládám, že přijeli, tak jako já, autobusem, protože sem nic jiného nejezdí, když vystoupili, byla už tma, šli po žluté značce, která se musí místy trochu hledat, když je tma, okolo Pustého zámku na rozcestí Rač, odtud kousek po zelené ke křížku, kde sešli z cesty a našli tradiční převis na spaní. Tedy, nevím, jak za Starých dobrých časů mohl někdo vybrat zrovna tenhle převis, kam se nikdy nevejde celý oddíl, a i kdyby se tam namačkali, stejně by jim pršelo na nohy. A to v okolí jsou převisy daleko lepší... No nic.
Dorazil jsem něco před devátou hodinou a cestou k převisu potkávám členy na rozcvičce. Hledají ve skalách schovaný kapitanát, takže si mne hned musí ulovit. Dávám si druhou snídani u barbuchy Danko-Vašek-Týna, mají moc jídla a sami by to nezvládli. Ráno jsou všichni Argonauti očíslováni: Na čele mají čísla, jejichž přečtení cizím člověkem způsobuje vybití.
Dopolední programem je slaňování na nedaleké vhodné skále. Instaluji lana, je jich hodně, takhle důkladné jištění si snad ani nezaslouží. Danko mezitím vysvětluje oddílu, jak se navázat a jak slaňovat, aby věděli, co se okolo nich děje když je navazujeme na lano a strkáme přes okraj. A potom už pěkně jeden za druhým: navázat, vlézt na hranu, usmát se na fotografy a slanit. Občas se někomu stane, že si na začátku stoupne na špatnou stranu jistícího lana a potom se z něj musí složitě vymotávat. Ukazuje se, že Roman neumí uvázat dračí smyčku. Program se dost protáhl, obědváme pozdě. Vlastně, stala se ještě jedna opravdu vtipná věc: Danko se rozhodl, že skálu seběhne - slaní navázaný vzadu, čelem dolů. Skála je ale převislá, a tak zůstává v na laně viset jako mrtvola,třepe nohama a pomalu sjíždí dolů. Všichni se dobře baví.
Odpoledne se oddíl odebral do lesa hrát míčkovku, do které vpadá Lexa a jeho Perseus (no, vlastně tři bývalé členky) a čtou Argonautům čísla. Překvapení. Vybití musí pro získání nového života vždy něco splnit, vymysleli jsme zábavnou hříčku - třikrát se zatočit na pařezu a udělat holubičku. Na první pokus to snad nikdo neudělal.
Večer zahajujeme rok tradičním způsobem na přísně tajném místě, oslavujeme to pojídáním kompotů. Kůru její kompot s vybouleným víčkem sice pěkně ohodil, ale cenu za nejhorší kompot, takzvaný Tuřín, si odnáší někdo jiný. Fotíme se a jdeme zpět, připravit večerní oheň. U toho potom Danko vykládá, jak bude probíhat tento oddílový rok, zpíváme do pozdních hodin, chce se mis spát, neb jsem minulou noc skoro nespal.
Pod převisem je plno, jinam se mi jít nechce tak si lehám pod širák. Něco mezi druhou a třetí hodinou mne budí týna, že prší. Je to tak, rychle balím a utíkám pod nedaleký malý převis, kde spokojeně zalézám do spacáku, který nestačil ani vychladnout a usínám. Ráno se probouzím a nevěřím svým očím - všude okolo je bílo. Napadlo alespoň pět centimetrů sněhu a stále sněží. Snídáme, balíme, odcházíme.
Cestou sníh přechází v déšť, cesty jsou rozbahněné. Jdeme rychle, nikomu se nechce zastavovat, natož aby si sedal na zem. Igor, nový nováček, který si v malém a nepohodlném batůžku nese kromě obrovského spacáku třeba náhradní boty, poněkud zaostává a tak mu Abuki bere batoh. Alespoň že tohle ještě funguje. Do Mšena dorážíme nějakou dobu před odjezdem vlaku, konečně obědváme. Cestou se nám totiž nechtělo zastavovat. Cestu domů nebudu popisovat, vlaky jezdí pořád stejně pomalu jako dřív.
Zapsal(a):
Zkoumal
