Tábor na Duně
21. 7. - 5. 8. 2012
Apollóni se rozletěli za pohádkovým jměním, ale místo s mamonem se na Duně potkali jen s otrokáři Harkonneny. Jak si s nimi poradili? A co je to Arrakis?
ARRAKIS, po mnoho let známý pod jménem Duna, je planeta ve čtvrtém kvadrantu galaxie. Její původní obyvatelstvo, Arrakové, žilo dlouhá léta v izolaci od zbytku galaxie a nezaznamenali téměř žádný technický pokrok. Za to ovládali přírodní umění, jejichž princip nebyl dodnes objasněn. V první polovině 12. tisíciletí Galaktického letopočtu navštívil planetu rod Harkonnenů, které na Arrakisu nejvíc zaujaly zdroje Koření, látky neznámého původu s povzbudivým účinkem na lidské smysly, a ihned vytušili možnost surovinu těžit a vyvážet.
První snahy podrobit si Arrakisský lid selhaly. Proti nevysvětlitelné moci původních obyvatel a obrovským červům, které Arrakové ovládali, totiž neměla moderní technika Harkonnenských jednotek šanci. Harkonneni si však nakonec přece jen vydobyli převahu, když se jim podařilo zbavit planetu všech vodních zdrojů a způsobit tak žízeň, hladomor a hromadné vymírání původního obyvatelstva. Většina rostlinstva i zvířeny vyhynula a planeta nabyla převážně pouštního charakteru.
V následujících staletích byla proto v galaxii známá jako Duna. Zbylí Arrakové postupně zapomínali na mocná přírodní umění a i na své jméno. Začali si říkat fremeni, což v jejich rodném jazyce znamená pouštní lid.
(...)
Informace o období odboje proti Harkonnenům dnes čerpáme z deníku fremena Farrokha, vůdce Arrakisských vzbouřenců, kteří pravděpodobně zemřeli při špionážní akci. Dále ze svědectví členů oddílu Apollón, původem z planety Země, kteří deník objevili při útěku z těžařské základny a rozhodli se v boji pokračovat a osvobodit Arrakis. Farrokhův deník také doplnili o poslední zápis, v němž líčí svůj příběh a zaznamenávají chvíle vítězství a svržení Harkonnenů.
- Velká galaktická encyklopedie, 3. vydání
Z deníku odbojářů
03.08.11832GL (Galaktického letopočtu)
Jsme skupina uprchlých těžařů a pocházíme z planety Země. Na Dunu nás nalákal inzerát Intergalaktické těžební společnosti, který sliboval nezměrné bohatství za pouhý jeden rok práce v těžebních strojích na koření. Místo pohádkového jmění jsme se tu však setkali jen s tyranií a bezprávím. Měli je na svědomí Harkonnenové, zlotřilý rod, který vládl na Duně. Naše pracovní podmínky byly srovnatelné s nefalšovaným otroctvím. Nejenže jsme si po několika dnech práce nevydělali ani jediný kredit (galaktická měna, pozn.), dokonce jsme sotva dostávali najíst a s pitím to bylo ještě horší.
Brzy jsme harkonnenskou šikanu už nemohli vydržet. Sesnovali jsme plán na útěk a v noci se vyplížili z těžební základny. Měli jsme namále, skoro nás chytili, dokonce zaznělo i pár výstřelů. Naštěstí jsme se však nakonec všichni sešli za velkou dunou daleko od tyranů. Utábořili jsme se na místě, kudy zrovna projížděla karavana pouštních lidí, fremenů. Přijali jsme od nich pouštní jména a jali se přizpůsobit životu v nehostinných písečných pláních. Fremeny od té doby nikdo z nás dlouho neviděl.
Netrvalo dlouho a podařilo se nám zřídit si tábor u malé studánky, široko daleko jediného zdroje vody. Stali jsme se psanci a nejhledanějšími osobami celé planety.
Po několika dnech nás potkala šťastná náhoda. Našli jsme tento deník a dozvěděli se o historii planety a hrdinských činech fremenských vzbouřenců. Rozhodli jsme se navázat na jejich snahy a jednou provždy zbavit Harkonneny nadvlády nad Dunou. Domysleli jsme si, že je třeba najít onen výpustní ventil, o kterém se autor deníku zmiňuje, otevřít ho a vrátit tak vodu vyprahlému Arrakisu.
Nejdůležitějším krokem k vítězství pro nás bylo nalezení starých fremenských písemností, díky kterým jsme se naučili dorozumívat s obrovskými písečnými červy a získali jejich přátelství.
Život jsme v poušti neměli jednoduchý, znepříjemňovalo nám ho jak vedro a sucho, tak Harkonnenové, kvůli kterým jsme jednou dokonce přišli o všechnu vodu a málem zemřeli žízní. Odolávali jsme nástrahám osudu, překonávali hlad a žízeň, týdny jsme se nekoupali, a když už, tak ve vlastním potu. Několikrát dokonce všechno naše úsilí málem přišlo vniveč, jako tenkrát, když celý kapitanát onemocněl zlou pouštní nemocí. Naštěstí k nám však doputovala fremenka, která znala pouštní rostliny a pomohla nám z nich uvařit lék. Od ní jsme se také dozvěděli, že nás po celé planetě předchází pověst hrdinů a máme plnou podporu pouštního lidu.
Nejdůležitějším krokem k vítězství pro nás bylo nalezení starých fremenských písemností, díky kterým jsme se naučili dorozumívat s obrovskými písečnými červy a získali jejich přátelství. Včera jsme s jejich pomocí vyplenili Harkonnenskou základnu a nahnali těm prašivým krysám pořádný strach.
Dnes už scházel k vítězství jen krůček. Hlavní Harkonnenský palác jsme objevili prázdný a nic nám nebránilo do něj vniknout. Proplést se jeho katakombami a dostat se přes bezpečnostní systém vůbec nebylo snadné, nakonec jsme se však všichni dostali k cíli – výpustnímu ventilu. Byl ale tak velký, že jsme s ním ani společnými silami nepohnuli. Nezbývalo, než rozdělat pod ním oheň. Voda v potrubí se co nevidět začala vařit a tlak, vodní páry brzy způsobil velkolepý výbuch, který rozmetal ventil na tisíce kousků.
Propukli jsme ve vítězoslavný křik! Vyhráli jsme! Zachránili jsme planetu! Ve vzduchu byla nejednou cítit vlhkost. Voda z rozlehlého podzemního potrubí začala vytékat a pomalu prosakovala celou planetou. Srovnali jsme odporné sídlo vykořisťovatelů se zemí a vydali se zpět do tábora.
Zavlažování planety stále pokračuje. Všechny Harkonneny se nám sice vyhladit nepodařilo, ale věříme, že fremenský lid spolu s dostatkem vody nalezne i svou bývalou sílu a s vetřelci si poradí. Doufáme, že dřív, než na této planetě vyroste první strom, budou si fremeni znovu říkat Arrakové a znovu objeví všechna přírodní umění a obnoví přátelství s červy.
A my? My se vrátíme domů. Na Zemi. Koření necháme kořením a bohatství bohatstvím. Však oni už lidé z Arrakisu budou nejlépe vědět, jak s ním naložit.
A co je nejdůležitější? Že už nikdy nikdo nebude mít důvod, aby téhle planetě říkal Duna.
Zapsal(a):
Tavi
