Sir Josef Hranáč

O tom, kde se vzal pan Hranáč a jak jsme se k němu dostali dnes již panují spíš bájné zkazky. Stařešinové u táborových ohňů někdy vypráví, jak někdy dávného roku 1993 se prodírali Jut a Zilva novohradskými hvozdy. Když tu stanuli na malebné louce nad rybníkem a Jut se zasnil, jak krásné tábořiště by to bylo. Po cestě na vlak se pak zeptali v malé vísce jménem Budákov, komu ten pozemek patří. Měli štěstí a zeptali se přímo majitele, pana Hranáče. Slovo dalo slovo a první tábor jménem Harctown proběhl v Budákově roku 1994.

S občasnými přestávkami jsme v Budákově doma už dvacet let. Přes veškeré peripetie s pozemky, zemědělskými dotacemi a okolními majiteli pro nás pan Hranáč vždy našel nějaké místo a občas kvůli tomu nemálo riskoval. Na jeho panství tak strávil alespoň jeden tábor každý z posledních několika oddílových generací.

Pan Hranáč nikdy nebyl pouze vzdálený majitel, zemědělec, který se o nás nezajímal. Postupně se stal jistou součástí našich táborů a jedním z důvodů, proč jsme měli Budákov nadevše rádi. Jeden rok to byl náčelník pračlověčí tlupy, jiný zase kapitán bukanýrů a jednou se z něj stal Sir Hranáč. Všichni z tábora ho ve vší úctě oslovovali Sire a některým z nás to zůstalo až do dneška.

Sir nebyla jen ledasjaká slovní hříčka. Pan Hranáč totiž takový rytíř - anglický Sir - doopravdy byl. Vždy nás uváděl do rozpaků svým nekonečným pohostinstvým. Jeho velkorysost byla až taková, že si od nás odmítal brát jakékoliv peníze a diskuze o nich ho vždy spíše urážela. Naše louka nás vítala vždy krásně posekaná, ale jednou se stalo, že jsme z nedbalosti na ní zapomněli nějaké prkno nebo kulatinu, které panu Hranáčovi poničilo drahý zemědělský stroj. I když ho taková oprava stála nemálo peněz a brzdila práci na jeho panství, nikdy se na nás nezlobil, nikdy si nechtěl nechat ani přispět na opravu. Stejně opatrovnický byl i když jsme způsobili nějaký průšvih. Jako třeba rozdělávání ohňů při noční hře v období sucha v lesích jeho sousedů. Náležitě nám vyčinil, však nám to patřilo, ale nikdy se nezlobil, natož aby zvýšil hlas.

Stejně tak to byl náš "kumpán", a tak když se v Budákově zjevila delegace v lakýrkách s koženými deskami a pražskou spzetkou, poslal je pan Hranáč do tábora oklikou přes zablácené louky a zkratkou přes les vyslal na kole svého vnuka, aby nás včas varoval před blížící se kontrolou. Navzdory svému panství, které sahalo, kam až oko dohlédlo, byl pan Hranáč stále lidský, přátelský a vždy nás udivoval moudrými názory na současné dění. Stejně jako my, si pana Hranáče zamilovali i mnozí rodiče, kteří měli tu čest se s ním setkat. Však i on se na ně celý tábor těšil. Nakonec o tom, co pro nás Sir Hranáč znamená, se můžete přesvědčit na posledním Argo PFku, kde ho také naleznete.

Tento pátek 24. 1. 2015 se Sir Josef Hranáč odebral do věčných lovišť. Naše srdce zalil nekonečný smutek a usilovně doufáme, že se nikdy nevytratí i ta nejmenší vzpomínka na něj. Jeho velký duch ať navždy žije v našich myslích, v našich srdcích, v Budákově.

Sbohem Sire!