Výprava do Skalky

20. 4. - 22. 4. 2012

Po dlouhé době jsem se rozhodl sepsat zápis z výpravy sám, abyste se mimo jiné podívali jak to vypadá z pohledu kapitanátu. Příběh, jak se z obyčejné výpravy vyklubalo několik mikrodramat.

Nenechte se zmást – přes všechny věci (a nebo možná právě díky nim) jsem si výpravu nesmírně užil a budu na ní ještě dlouho vzpomínat.

Vezmeme to pěkně od začátku. Plánujete si takhle výpravu. Po pětidenní robinsonádě a před vodou, což jsou výpravy organizačně poměrně náročné, si chcete dát trochu voraz a uspořádat něco jednoduššího, méně náročného (trháky se nedají dělat každých 14 dní). A tak chvíli brouzdám po různých skautských chalupách až se nakonec Petty vytasí s tím, že bychom mohli jet k ní na chalupu. Prý se tam dá jít na hrad, koukám do mapy, že tam je i muzeum čs. opevnění. Rámec výpravy tedy máme připravený.

Galerie

stáhnout všechny fotky v .zip

Loterie počtu dětí a odjezdový shon

Na schůzce jsou skoro všechny děti. Ptám se kolik NEpojede na výpravu. Ruce zvednou jen 4. Super, takže nás pojede docela dost. Podvědomě si říkám, že by ani neměl být problém s barbuchama. Přichází nákup místenek. Zjišťuji, že se dají dost pohodlně koupit po internetu (posledně když jsem to zkoušel tak jsem to vzdal), supr, nakupuji jízdenky. Na zpáteční cestě je už obsazené místo pro psa, volám do přepravní společnosti – prý není problém, případně má řidič zavolat šéfovi, supr. Bunkr do kterého chci jít na prohlídku nemá v dubnu otevřeno, volám pánovi co ho má na starost, říká, že můžeme přijít kdykoli, supr.

Nyní by se mohlo zdát, že celá akce proběhne naprosto hladce, leč nenechte se zmást. Abych nebyl konkrétní, budu všechny následující postavy, které nechci přímo zveřejnit, označovat jako Honza.

Ještě před nákupem místenek volám jednomu Honzovi, protože mám podezření, že možná nepojede. Honza mi sděluje, že prý asi nepojede. To je panečku informace, když se mu právě chystáte koupit místenky za více než 200 Kč. Další Honza se ozývá ve čtvrtek odpoledne, nemá barbuchu – ach jo, zase jsem to neohlídal, omlouvám se a píšu si to červenou fixou na čelo, příště to nesmím zapomenout ohlídat. Další Honza se omlouvá z výpravy ve čtvrtek večer kvůli náhlé nemoci, s tím nic člověk nenadělá, holt smůla.

V pátek máme sraz docela brzo, už ve tři na Florenci. Jedu ještě na přednášku do školy a pak rychle domů abych stihnul sraz. Půl hodiny před odchodem na sraz vypuká lehké šílenství. Zjišťuji, že místenky, které jsem si tak pohodlně nakoupil po internetu se musí vytisknout, jinak jsou neplatné. Takže to znamená otevřít celkem 20 pdf souborů a jednotlivě z nich tisknout. To mě rozčílí a tak volám provozovatele portálu, zda to myslí vážně. Prý to je bohužel podmínka některých dopravců, jim se to také nelíbí, ale nic s tím nenadělají. Namítám, že to je přeci hrozný opruz to tisknout, leckdo nemá tiskárnu a navíc se to dá jednoduše falšovat (o fintě kterou jsem vymyslel se dočtete dále). Doporučuje mi, abych se obrátil na dopravce, když se na něj bude tlačit z více stran, třeba to změní. Plánuju to sepsat a poslat po výpravě, nicméně hovorem jsem strávil drahocenných 15min, čímž to mi na zabalení a tisk 20 pdf souborů zbývá pouze 15min. Aby to nebylo jednoduché, zvedám do toho ještě další telefonáty od dalších dvou Honzů, že náhle onemocněli a od dalšího Honzy, že potřebuje z výpravy odjet v neděli ráno. Nic naplat, tyhle jízdenky už vystornovat nestihnu. Beru batoh, přes rameno kytaru, na vodítku psa a letím na sraz. Přeskočíme pasáž o tom, že mi nejel autobus a dostáváme se na nádraží. Když zaslechnu, že ten sraz je dost brzo, tak se směju, jsem rád, že jsem to vůbec sám stihnul.

To by možná stálo za širší komentář – my v kapitanátu také máme páteční povinnosti, ale pokud chceme jet někam dál než jen do Příbrami nebo Mělníka, tak je holt občas potřeba dát sraz trochu dříve. Jindy to třeba řešíme odjezdem až v sobotu ráno, což také nemusí být pro někoho ideální. Myslím, že zrovna v tomto případě to ale stálo za to.

Zuberi se mě ještě 5min před odjezdem ptá, zda nevím, zda tu není nějaký obchod. Prý potřebuje koupit šunku. O 10min dřív by se to možná ještě dalo řešit, teď je již pozdě.

Cesta na výpravu a páteční večer

Cesta autobusem byla dlouhá, ale všichni na to byli psychicky připraveni, takže proběhla vesměs bez problému. Jen Petty nervózně v mobilu sledovala naši polohu a neustále přepočítávala odhad našeho dojezdu abychom stihli v Jindřichově Hradci navazující autobus. Přestup se podařil. Zuberi v Hradci ještě odchází do blízké hospody prý dokoupit něco k obědu. Nedokážu si představit co si chce na chleba koupit v restauraci, ale protože mě samotného zajímá co pořídí, dovoluji to. Restaurace je však zavřená. Autobusák v dalším spoji po nás chce doklady dokazující, že dětem není 15. Dřív pomohla legitka, ale dnes když je opencard (kde není viditelné datum narození), tak pomůže leda pas nebo nějaká potvrzená kartička od dopravce (napadá vás jiný doklad, který má každé dítě, kde je fotka a datum narození?). Naštěstí jedeme jen kousek, takže přirážka za dospělé nebude tak velká. Mám další důvod nenávidět projekt opencard.

Konečně se dostáváme k Petty na chalupu ve Skalce, kousek od Nové Bystřice. Bohatý soused od vedle tam předělává krajinu k obrazu svému. Vypadá to tam jako v Hobitíně. Všude jezírka, rybníky a na krátko posekaný anglický trávník. I chalupa je moc hezká. Říkám si, že ta cesta stála za to. Po večeři nadhodím, zda si někdo nechce zahrát Kvído. Co? Karetní hra, naučím vás to. Naprosto nečekaně hra všechny baví, takže jedeme několik kol a pak ještě ráno.

Sobotní výlet

Máme na výpravě jen 5 dětí a tak vládne rodinná atmosféra, což podtrhuji pořízením rodinné vstupenky na nedaleký hrad Landštejn. Cesta na něj je moc pěkná, je i hezké počasí, prostě krása. Prolejzáme celý Landštejn – věž, nádvoří, hradby, všechno. Obědváme.

Dále míříme do muzea čs. opevnění. Dorazíme ve stejnou chvíli jako jakýsi školní zájezd. Banda středoškoláků, především děvčat – co je na tom může zajímat, říkám si. Pak se ale podívám na Kibibi s Baku, které evidentně mé nadšení z Bunkru úplně nesdílejí. No jo, nelze se zavděčit všem a vždy. Absolvujeme návštěvu jednoho malého bunkru (LO – lehké opevnění), číslo objektu 125, vz. 37 typ A. A dále absolvujeme s průvodcem krátkou vyhlídkovou trastu po okolních objektech. Na závěr nám dá ještě nějaký prospekt a tak se jdeme podívat po dalších okolních bunkrech již po svých.

Vracíme se přes krásné prosluněné louky do chalupy. Uděláme si večeři a venku velký oheň. Hraju na kytaru a zpíváme, ale nikdo (včetně mě) nemá zpěvník, takže je zpívanda z velké části improvizovaná, což jí ale rozhodně neubírá na kvalitě (možná spíš naopak).

Návrat domů

V neděli ráno si při úklidu vzpomínám, že bych vlastně měl stornovat tři lístky na bus na cestu zpět. Proces, který by měl být tak na 3min, trvá při kolísavém připojení mobilního internetu přibližně půl hodiny. Ale mám to, podařilo se mi je stornovat. A teď ta finta – vytištěné jízdenky mi zůstaly v ruce a řidič to nemá jak ověřit. Takže pokud si koupím lístky, vytisknu a následně stornuju, lístky mi zůstanou. Řidič byl vůbec samotnými vytištěnými lístky tak zmaten, že by to vůbec neprokouknul. Neříkám to proto, že bych chtěl okrádat dopravce, kteří to již tak mají asi složité, ale jako demonstraci nesmyslnosti tištěných jízdenek.

To je paráda, jet přímo do Prahy s místenkou, už se na to těším.

Vydáváme se na cestu, počasí se trochu zkazilo, místy i trochu poprchává. Děláme si vycházku do Nové Bystřice, kde nám jede přímý autobus do Prahy. To je paráda, jet přímo do Prahy s místenkou, už se na to těším. Když dojdeme k nádraží, počasí se vylepší a tak 20 minut čekání na autobus strávíme povalováním v trávě.

Přijíždí autobus. Nastupujeme, řidič se podivuje nad tištěnými lístky. Pár minut po odjezdu mi dochází, že nemám mobil. Sakra. Téměř ihned mě napadá, že mi musel vypadnout z kapsy na tom trávníku. Pro jistotu prohledávám všechny kapsy ale je to tak. Petty mi sděluje, že další autobus z Bystřice mi jede přesně za hodinu. Nechávám kytaru a psa v busu (to bych už vážně nikoho nestopnul) a vyskakuju na další zastávce.

Vydávám se rychlým krokem zpátky, ale orientačním propočtem mi vychází, že za hodinu to pěšky nemůžu stihnout. Naštěstí zhruba po 10min stopnu milou paní, která zrovna jede do práce. Vykládám ji celou historku, je pobavená především tím, že jsem nechal kytaru a psa v autobuse. No jo, ale co když ten mobil nenajdu, to se pak budeme s tou kytarou a psem s Petty v Praze dost těžko nahánět. Paní mě doveze až na nádraží, samozřejmě ji zajímá, zda tam ten mobil v trávě bude. A on tam je. Naštěstí! Loučím se s paní a moc děkuju. Bus mi jede za 40min, tak čekám.

Nastupuji znovu do busu, ve kterém jsem už vlastně seděl, unaven, ale spokojen. Petty prý na mě se psem a kytarou počká na Roztylech. Asi si chce hrát s iPadem, který mám v kytaře. Cestou pospávám, tak nějak automaticky přestupuju v Hradci. Zhruba půl hodiny před Prahou se probudím a zjistím, že vlastně nevím, kde mám bundu. Už si připadám jako cvok, ale snad bude v batohu. Na Roztylech vystupuji. Petty, kytara i pes mě slavnostně vítají. Koukám do batohu a ta bunda tam fakt není. Sakra. Petty se mi směje a já už se jí vůbec nedivím, vlastně se taky směju sám sobě.

Doma se pokouším dovolat na dispečink ČSAD Jindřichův Hradec. Bohužel prý o žádné bundě neví, mám to prý zkusit zítra. Trochu ztrácím naději, přece by to ten řidič musel objevit hned. V pondělí se mi na třetí pokus podaří dovolat na dispečink, milá slečna se mě vyptá na všechny důležité informace a prý zavolá řidiči (díky bohu, že je schopnější než ten nerudnej chlap z neděle). O pár minut později přichází sms, že se bunda našla. Ve středu v 8 ráno si pro ni mám přijít na Roztyly. Hurá!

Konec dobrý všechno dobré. Vlastně pro mě jedna z nejzábavnějších výprav za poslední dobu. Na rozdíl od Robinsonády (kde jsme prostě zapomněli zjistit, že v Jizerkách je sníh) však všechny tyto příhody přisuzuji shodě náhod.