Dějiny Argonautů
Tenhle text je především základním úvodem do argonautské historie a prehistorie. Nedozvíte se tu všechny podrobnosti o jednotlivých letech - a ani moc drbů nebo historek. Od toho jsou tu spíš oddílové kroniky. Ale snad si aspoň budete moct přečíst, co předcházelo dnešnímu Argu a uvědomit si některé souvislosti, o kterých se v kronikách nemusí psát.
Informace, které se tu můžete dočíst, pocházejí jak z chytrých knih a oddílových tiskovin, tak i ze vzpomínek pamětníků, kterým bych tu teď chtěl kolektivně poděkovat. Některé věci ale nešlo pořádně ověřit a občas se mi sešlo i víc pohledů na jednu událost, které se zásadně lišily. Některé údaje tak pořád ještě scházejí a jiné (i když snad ne ty zásadní) mohou být chybné.
Pokud na takový nedostatek nebo chybu narazíte, nenechávejte si to pro sebe a dejte mi, prosím, vědět.
Přebral
Informace zvláště důležité třeba pro plnění NK jsou vyznačeny tučně.
O búrské válce a prvních skautech
Na přelomu 19. a 20. století nepatřila jižní Afrika mezi nejpoklidnější místa na Zemi. Spory o ložiska zlata, práva anglických novousedlíků a vůbec míru vlivu Velké Británie v téhle části světa proti sobě postavily Brity na straně jedné a dvě samostatné búrské republiky, Svobodný oranžský stát a Jihoafrickou republiku na straně druhé. Napětí brzy vyústilo do takzvané druhé búrské války, v níž se zpočátku dařilo více Búrům. Oproti organizovanému, ale trochu těžkopádnému britskému vojsku tu totiž stáli ozbrojení farmáři zvyklí na drsný život v buši, ovládající stejně dobře pušku jako koně, kteří byli schopní rychle se chopit iniciativy. Jedním z jejich prvotních úspěchů dosažených roku 1899 bylo i obležení města Mafekingu s britskou posádkou, které tak chtěli vyhladovět a přimět ke kapitulaci.
Obraně Mafekingu ale velel britský plukovník (a pozdější generál) Robert Baden-Powell, který se ukázal být zdatným protivníkem početně silnějších Búrů. Jedním z důvodů, které nakonec přispěly k jeho vítězství, byl i důraz, který kladl na práci vojenských zvědů schopných zajišťovat spojení mezi jednotlivými částmi vojska, zjišťovat úmysly nepřátel, i provádět různé operace zaměřené na jejich oklamání. Mimo jiné také zapojil i všechny mafekingské chlapce starší 10ti let, které rozdělil do hlídek, nechal je vést veliteli, které si sami zvolili a plnit lehčí úkoly jakými bylo např. zajišťování poštovního spojení či péče o raněné. V květnu následujícího roku dorazily britské posily, město bylo zbaveno obležení a Baden-Powell byl oslavován jako hrdina.
Když se po válce vrátil do Anglie, rozhodl se zúročit svoje zkušenosti z války sepsáním příručky pro vojenské zvědy. K jeho značnému překvapení ale o ni nebyl zájem jen mezi vojáky, ale i mezi anglickými kluky, které návody, jak stopovat a přežít v divočině velice zaujaly. Baden-Powella brzy napadlo, že by se toho dalo nějak využít i pro jejich výchovu. Ve světě už tou dobou existovaly spolky, které se podobnou činností s dětmi a mládeží zabývaly a jejichž činnost mohl nastudovat. V Anglii to byly třeba polovojenské Boy brigades („chlapecké brigády“), které v podstatě připravovaly chlapce na povolání vojáka. Na druhém břehu Atlaniku zase založil v roce 1901 význačný zálesák, malíř, přírodovědec a spisovatel Ernest Thompson Seton hnutí Woodcraft indians („indiáni lesní moudrosti“). Seton se na své farmě nedaleko New Yorku opakovaně potýkal s vandalskými činy místní omladiny a rozhodl se na ni výchovně působit založením „indiánského kmene“ s výchovnou náplní vyzdvihující laskavost, odvahu, čest, samostatnost, znalost přírody a návrat k ní.
V roce 1908 vydal konečně Baden-Powell svou další knihu, Scouting for Boys („skauting pro chlapce“) a založil v Anglii skautskou organizaci, která velmi rychle zaujala značné množství lidí a rozšířila se do celého světa. Stejně jako Seton přišel Baden-Powell s novým pojetím mimoškolní výchovy, která se měla odvíjet především od potřeb dětí a nikoli od potřeb dospělých. Hlavními rysy, kterými se skauting odlišoval od ostatních podobných hnutí, byly všestrannost, dobrovolnost, samospráva oddílových družin, podpora osobního růstu členů, učení hrou, táboření a znalost přírody, důraz na pravidla fair play a slušného chování, sebevzdělávání a barvitá symbolika. Baden-Powell se stal hlavou světového skautingu a dál se věnoval jeho promýšlení a organizování, vydával nové knihy pro skauty a dbal na to, aby hnutí zůstalo nezávislé a mohlo vést své členy k rytířským skautským hodnotám.
Začátky tábornictví v zemích českých
Skauting i woodcraft si velmi rychle našly cestu i do Čech, a to především zásluhou několika učitelů s otevřenou hlavou. Asi nejdůležitějším z nich, středoškolského profesora Antonína Benjamina Svojsíka. Svojsík se původně pokoušel uvést skauting jako výchovnou metodu do už zavedeného Sokola, ale byl jeho vedením odmítnut, že prý toho není třeba. Svojsík se ale nevzdal a když to nešlo se Sokolem, založil roku 1912 samostatné české skautské hnutí bez něj. Ve své knize Základy junáctví i v každodenní praxi vedení skautských oddílů a táborů spojil romantické prvky Setonova woodcraftu s Baden-Powellovým organizačním základem, kladl důraz na lásku k přírodě, pobyt v ní a vlasteneckou službu českému národu. K rytířskému vzoru Baden-Powellových skautů a Setonovým indiánům a zálesákům šikovně připojil i odkazy na tradici jihoslovanských junáků a českých chodských hraničářů. Vzhledem ke složité politické situaci tehdejšího Rakousko-uherska se třeba oproti některým německým skautským organizacím vyhnul zavádění prvků občanské a branné výchovy i náboženství.
Svojsík ale samozřejmě nebyl jediný, mezi všemi dalšími lidmi, kteří se u nás zavádění skautingu věnovali, můžeme jmenovat třeba Miloše Seiferta, učitele na berounském gymnáziu, jenž ze členů svého přírodopisného kroužku v roce 1912 vytvořil první woodcrafterský kmen v Čechách, Děti Živěny. Další učitelé, Jan Hořejší a Bořivoj Müller vytvořili už v roce 1913 odštěpením od Svojsíkova Odboru Junáků – Českých skautů spolek Psohlavci, který oproti anglickému duchu skautingu, jehož zneužití rakouskými úřady se obávali, více zdůrazňoval chodské hraničářství a woodcraft. V roce 1915 vytvořili spolu se Seifertovými Dětmi Živěny a dalšími woodcrafterskými organizacemi Obec Psohlavců. Kromě těchto organizací působila v českých zemích a na Slovensku též řada nezávisle vznikajících skautských spolků německých, maďarských a židovských.
V období první republiky počet různých skautských organizací dále rostl. Původní skautská výchova sice podporovala dobré občanství i vztah k náboženství, ale už u Baden-Powella byl skauting nepolitický a otevřený příslušníkům všech vyznání. Řadu organizací, které z něj vycházely, ale na Baden-Powellově skautském hnutí byly nezávislé, však už zakládaly jednotlivé církve, národnostních skupiny a politické strany. Další vznikaly štěpením skautských organizací z osobních a i teoretických důvodů. V předválečném Československu byli ovšem stále nejpočetnější skauti svojsíkovští sdružení ve Svazu Junáků-skautů Republiky československé zastupujícím české skauty i mezinárodně a dále Federace Čs. skautů. Odrostlí skauti, pro které zpočátku junácké hnutí nemělo žádný promyšlený program, se také sdružovali a vydávali do přírody sami, a byli nazýváni „divokými skauty“ neboli též po vzoru knih Jacka Londona trampy, a položili základy trampingu.
Rozvoj skautingu s sebou nesl i další vylepšování jeho praktické i teoretické stránky, a to jak u nás, tak v zahraničí. Čeští skauti sami vymysleli řadu novinek, které se jinde nevyskytují, a které se ujaly a používáme je dodnes i v Argu. Můžeme zmínit třeba vynález stanů s podsadou, nebo řadu inovací, které přinesl legendární oddíl Dvojka v čele s Jaroslavem „Jestřábem“ Foglarem. Mezi ty patří třeba některé akce, jako jsou Robinzonáda a Vyzvědači, nepsané zákony, myšlenka spojení dlouhodobých her a táborů s propracovanou legendou, nástup do čtverce (původní angličtí skauti nastupovali v řadách jako vojenský oddíl) a nebo i různé drobnosti, jako třináctivteřinový limit k nástupu – třináctka byla ve Dvojce posvátným číslem.
Psanecké časy
20. a 30. léta 20. století skautům i dalším tábornickým oddílům skautského ladění v Republice československé přála, ale horší časy už byly na obzoru. V okolních zemích nabývaly na moci totalitní režimy, které rozhodně skautské rytířskosti, samostatnosti a fair play nepřály. V zemích ovládaných nacisty, fašisty a komunisty byl zpravidla skauting zakázán a lidé, kteří se s tím nehodlali smířit a vůbec vyznávali hodnoty těmto režimům cizí byli všelijak postihováni, vězněni a popravováni. Totalitní režimy sice mívaly vlastní sdružení, která byla organizována na skautský způsob, jakými byly třeba německá Hitlerjugend, italský spolek Balilla nebo sovětští Pionýři, ale samotná náplň jejich činnosti byla jiná – měly vést své členy jen k oddanosti tomu kterému „Vůdci“. Účast zde byla často povinná a vynucovaná.
Činnost všech organizací vycházejících ze skautingu u nás přerušila druhá světová válka a okupace. Na podzim 1938 byly zrušeny všechny skautské organizace na Slovensku a povolena zůstala pouze totalitní Hlinkova mládež. Svaz Junáků-skautů RČS byl přeměněn ve spolek Junák a během roku 1940 definitivně zrušen. Skautským oddílům se ale leckdy podařilo schovat se pod křídla různých jiných spolků, třeba Sokola, Orla, Červeného kříže, různých sportovních klubů nebo svazu hasičů, a přes hrozbu pronásledování gestapem provozovat dál svůj program. Samozřejmě se ale museli vzdát vnějších znaků skautingu, jako třeba nošení krojů. Starší skauti byli také častými členy odbojových organizací. Všechny spolky pracující s mládeží byly spojeny pod organizaci zvanou Kuratorium pro výchovu mládeže v Čechách a na Moravě, jejíž vnik byl iniciován neblaze proslulým říšským protektorem Reinhardem Heydrichem v roce 1942, a jehož vzorem byla Hitlerjugend. Program Kuratioria se soustředil jak na tělesnou výchovu, tak i na „duchovně výchovnou“ činnost v duchu nacismu.
Okamžitě po osvobození se jednotlivé skautské organizace začaly obnovovat, byla ale rovněž ustavena organizace Svaz české mládeže, která byla čím dál více pod vlivem komunistické strany a měla opět sdružovat všechny spolky pracující s mládeží, jako to dělávalo Kuratorium. Junák byl do SČM jako kolektivní člen zapojen už v roce 1945 a byly pod něj začleněny i junácké spolky dosud působící pod jinými organizacemi. Jednání však byla zdlouhavá a spory mezi Junákem a SČM se s vývojem politické situace vyostřovaly.
V březnu 1948, krátce po komunistickém převratu, byl Junák rozhodnutím Ústředního akčního výboru Národní fronty zcela právně zrušen a připojen k SČM. Stejně jako za války byli skauti pronásledováni tajnou policií, tentokrát komunistickou StB, a stejně jako za války si oddíly hledaly „krycí firmy“. Po sovětském vzoru byla komunisty založena pionýrská organizace, která ale byla namísto po oddílech organizována po školních třídách a její program byl dosti nezáživný, zato však v podstatě povinný. Bývalé skautské oddíly a další obdobně zaměřené skupiny lidí nadále působily např. v rámci Sokola, turistických oddílů mládeže (TOM), Svazarmu, Svazu požární ochrany, Mladých ochránců přírody založených skautem Mirkem Vosátkou, ČSTV, mezi trampy a v dalších organizacích, případně i zcela ilegálně nebo v zahraničním exilu. Řada skautů byla aktivní v protikomunistických odbojových skupinách, skautští činovníci byli, pokud se proti režimu postavili, nebo se zrovna jen hodilo někoho potrestat, aby policie prokázala svou bdělost, sledováni tajnými agenty i udavači uvnitř hnutí, vězněni, posíláni na práci do uranových dolů a popravováni.
Oproti krutému, ale poměrně krátkému období druhé světové války trvala první etapa komunistického útlaku dvacet let, a mnohé skautské tradice tak byly přerušeny silněji. Zároveň se ale ve druhé polovině šedesátých let začal režim trochu rozvolňovat a skauti, kteří svůj boj nevzdali mohli začít uvažovat o další obnově hnutí. I pionýrská organizace musela, tváří v tvář neúspěchu, přejmout některé ze skautských metod a vyrostla také nová generace, která už staré časy nepamatovala, ale rozhodně měla o tábornictví zájem.
Pražské jaro, psohlavci a první roky Jedenáctky
Kořeny Argonautů je možné hledat právě na konci šedesátých let. V Praze tehdy neoficiálně působil roverský kmen Dakota založený už 21.3.1959, jehož členy byli bývalí skauti, a který vedl bývalý člen Foglarova oddílu Dvojka, Ivan „Hiawatha“ Makásek. Členové Dakoty udržovali řadu kontaktů s dalšími oddíly, trampskými osadami a jinými skauty a přemýšleli, jak dál. V roce 1965 vyhledali Jedničku, turistický oddíl s prvky woodcraftu vedený bývalým skautským činovníkem a členem KSČ Josefem „Bobrem“ Zikánem, který chtěl odčinit svůj dávný podíl na zrušení skautingu, a nabídili mu svou pomoc při oddílové práci. Oddíl si v návaznosti na skautské tradice začal říkat Psohlavci a následně z něj během téhož roku 1965 vzniklo stejnojmenné středisko, které sdružilo postupně celkem 12 oddílu pražských a jeden mimopražský a bylo registrováno jako tábornický klub ČSM pod názvem Tábornický klub Psohlavci.
Některé oddíly Psohlavců byly zakládány nově, jiné měly delší tradici samostatné činnosti a ke Psohlavcům vstupovaly postupně. Řada oddílů se nepokrytě hlásila ke skautské symbolice a vedení střediska se po poradě s posledním předsedou Junáka Rudolfem Plajnerem, vůdcem Dvojky a spisovatelem Jaroslavem Foglarem a dalšími bývalými členy Junáka rozhodlo, že budou ve středisku prosazovat nejen technickou stránku skautingu, ale i jeho ducha a poslání. Psohlavci také úzce spolupracovali s dalšími podobnými tábornickými a turistickými oddíly. Středisko se dále rozrůstalo. Ke skautskému programu se jeho oddíly zatím nemohly naplno hlásit, což se projevilo třeba i na podobě krojů – namísto zakázaného skautského kroje nosili Psohlavci hnědé manšestrové krátké kalhoty se zelenou košilí, na levé kapse se znakem střediska – psí hlavou
V Praze též tou dobou existoval jeden pionýrský oddíl vedený Václavem „Vlkem“ Kopeckým, většina jeho členů pocházela z jedné školy. V roce 1967 se Vlkův oddíl seznámil s Psohlavci na rádcovském kurzu na Točné u Prahy, který Psohlavci pořádali, a vstoupil mezi ně jako jejich 11. oddíl. Vlkovi tenkrát ještě nebylo ani 18 let, což u pionýrů nebyla překážka, ale skautská pravidla Psohlavců to nedovolovala. Jedenáctku tedy po nějakou dobu oficiálně vedl J. Kulíř, většina práce ale dále zůstávala na Vlkovi.
Na jaře roku 1968, v době takzvaného Pražského jara, kdy uvolňování komunistického režimu dosáhlo vrcholu, vyhlásila Pionýrská organizace samostatnost pod názvem „Pionýr“ a nabídla vedení Psohlavců a dalším bývalým skautským činovníkům obnovení zrušeného Junáka v rámci Pionýra se značnou autonomií a podporou. Junáčtí činovníci ale nabídku odmítli a oznámili, že budou žádat o obnovení samostatného Junáka a vyvolali na toto téma veřejnou diskusi. Během těchto událostí už Psohlavci vystupovali jako „Junácký klub Psohlavci“. Byl ustaven Výbor pro obnovu Junáka v čele s Rudolfem Plajnerem. Obnovy Junáka skautingu, se podařilo dosáhnout 29. 3. 1968 a počet jeho členů v krátké době prudce vzrostl. Zakrátko bylo skautů víc než členů všech ostatních organizací včetně komunistického Pionýra a trampsko-woodcrafterské České tábornické unie, která se osamostatnila během pokusů o reformy tábornických klubů ČSM.
21. 8. 1968 ale do Československa vtrhla vojska Varšavské smlouvy. Komunistický Sovětský svaz se nechtěl smířit s představou, že by ztratil kontrolu nad jednou ze svých kolonií, k čemuž by narůstající míra svobody velmi pravděpodobně postupně vedla. Obnova Junáka pokračovala ještě nějakou chvíli i nadále, počet členů stále narůstal. Řadě Psohlavců se ale nelíbil masový rozvoj hnutí, kladli důraz spíše na kvalitu než na početnost oddílů, a řešilo se, jak dál. V roce 1969 se nakonec skautské středisko Psohlavců, čítající téměř 15 oddílů, rozdělilo na tři: menší středisko Psohlavci, středisko Tecumtha zaměřené více skautsko-indiánským směrem a středisko Spirála, které se pevněji drželo foglarovských metod. Jedním ze zakládajících členů Spirály byl, spolu se 4. a 5. oddílem Psohlavců, právě i již zmíněný 11. oddíl s Václavem „Vlkem“ Kopeckým v čele. Spirála se stala 31. skautským střediskem vedeným Jiřím „Pedrem“ Zachariášem a později se k ní připojil ještě 144. oddíl skautů Pavla „Pastorka“ Mareše.
Skautská Jedenáctka byla výrazně výběrovým oddílem, a i její členové, z části odchovanci Foglarovy Dvojky, byli na svůj „trochu jiný oddíl“ hrdí. Velký příliv nováčků z roku 1968 totiž vedl ve skautských oddílech k řadě organizačních obtíží. Jedenáctka, která už byla zavedená a členů měla dost, se zahlcení bránila stanovením pevného limit 30 (později 32 členů) s pořadníkem 6-8 čekatelů. Přijímací zkoušky byly náročné a bylo mimo jiné zvykem, že ke splnění skautského slibu byli připuštěni jen ti nejlepší a kdo měl před táborem nějaké černé desky, byl vyloučen. Elitářství Jedenáctky, někdy zavánějící až namyšleností, bylo ale podloženo skutečnými výkony třeba v závodech různých oddílů. Také lidé, kteří byli z Jedenáctky vyloučeni a přešli do oddílu jiného, v něm pak často patřili mezi nejschopnější.
Jedenáctka v ilegalitě
V roce 1970 byl Junák s nástupem „normalizace“ komunisty opět zrušen a jeho bývalí členové se, podobně jako ve 40. a 50. letech, opět snažili uplatnit v jiných organizacích, kde mohli provozovat program v duchu skautingu. Renesance skautingu během Pražského jara stačila nově nastupující generaci silně ovlivnit. Přilákala spoustu nových mladých lidí a na skautských principech byla založena řada tábornických oddílů působících pod různými hlavičkami. Ve woodcrafterském prostředí se také vytvořila česká odnož euroindiánství. Do Čech se navíc v letech 1968-1970 ve větší míře dostala západní tábornická literatura. Komunistický režim skauty, stejně jako další lidi, u kterých mohl čekat, že s ním nebudou souhlasit, opět pronásledoval. Nedošlo sice už na popravy a uranové doly, ale i tak byla hrozba neustávající úřední šikany a případně i uvěznění silná.
Jedenáctka byla od podzimu 1970, kdy bylo středisko Spirála zrušeno, registrována jako oddíl dorostu Červeného kříže na Praze 7, kde měla v Havanské ulici 20 poblíž Stromovky novou klubovnu. Řadě členů bylo pod 15 let, což stanovy ČČK teoreticky neumožňovaly, ale nikomu to nevadilo. Vedení Jedenáctky se vyhýbalo vstupu mezi Turistické oddíly mládeže, protože usoudilo, že budou prvními, na které se tajná policie zaměří, a ani příliš nespolupracovalo s ostatními bývalými Psohlavci.
Za několik měsíců se také Vlkovi podařilo stát se předsedou oddílu vodní turistiky TJ Slavia Vysoké školy na Praze 2, který byl poměrně nečinný a který mu známí doporučili jako vhodnou zastřešující organizaci. Členy tohoto oddílu se stali především mladí odchovanci Jedenáctky mezi 15-17 lety, kteří spolu trávili volný čas výlety, činností v duchu junáckého roveringu a oproti dřívějšku i vodáctvím. Dostaly se do něj tak poprvé i některé prvky námořnického ladění, které se později staly pevnou součástí Gemini a Arga. Nový oddíl byl, vzhledem k věku svých členů i utajení, zaměřen spíše tímto roversko-vodáckým směrem. Na popud vedení byly poprvé přizvány i dívky a stal se tak smíšeným, pevná „skautská“ hierarchie byla nahrazována spíš snahou udržet dospívající a dospělé členy pohromadě. Klubovna tohoto oddílu se v letech 1971-1984 nacházela v loděnici v navigaci u Palackého náměstí.
V době, kdy byla Jedenáctka registrována jako mládež Červeného kříže, se o trochu víc ustoupilo od různých znaků, které mohly připomínat skauting. Neskládal se skautský slib, nenosil šátek a kroje se přiblížily spíš trampskému šatstvu. Členové bývalé Jedenáctky v té době nosili khaki oblečení, případně jako vodáci modré košile, a na rameni domovenky se znakem Jedenáctky. Výběrový duch oddílu ale přetrval a stále se hodně vylučovalo, po členech se mimo jiné požadoval i výborný prospěch ve škole.
V roce 1975 se o oddíl spadající pod ČČK začala aktivně zajímat Bezpečnost, starší členové byli odvezeni k výslechu přímo ze školy a bez vědomí rodičů, vedení bylo vyhrožováno kriminálním stíháním, rodičům problémy v práci. Na následně svolané rodičovské schůzce tak rodiče raději odsouhlasili zrušení oddílu. Inventář byl předán jiné skupině se skautskými kořeny pod ČČK vedené Milošem „Galvanem“ Marčanem, bývalé Šestce, a značná část členů tam po nabídce také dočasně přestoupila.
Druhý oddíl pod TJ Slavia Vysoké školy působil dál do roku 1976. Vlka, který si z konspiračních důvodů změnil přezdívku na Daga, ale přestávala tato činnost uspokojovat, navrhl tedy založení nového střediska, pro začátek jednoho středního oddílu, na kterém by bylo možné ověřit, zda něco takového vůbec projde. V té době pracoval jako vedoucí učebně-metodického oddělení v bazénu v areálu Parku kultury a oddechu Julia Fučíka (dnešní Výstaviště), kde získal prostory pro klubovnu. Vstoupil také do Svazu socialistické mládeže, v němž byl brzy zvolen předsedou místní organizace. Pak mohl vyhlásit patronát PKOJF nad zdejší tělovýchovnu jednotou se silným odborem turistiky, pod který nově založený oddíl spadal.
12. 3. 1977 tak byli „ve stínu Charty“ na výpravě zvané Dohoda založeni Argonauti. Jádro členů tvořili bývalí členové Jedenáctky, částečně stažení zpět ze Šestky, zbytek nově nabraní nováčci, prvním kapitánem se stal Jan „Jano“ Konfršt. Šestka po odchodu těchto členů oslabila, postupně opustila skautský přístup k oddílu a její zbývající členové se nadále věnovali zejména sportovnímu horolezectví.
Poznámka:
podle Daga existovaly oddíly pod ČČK a TJ Slavia VŠ po sobě (druhý měl být založen po zrušení prvního), ale jiné prameny udávají konec oddílu pod ČČK právě až na rok 1975.
Historka:
Začátky vodáctví v bývalé Jedenáctce byly dramatické, protože to tenkrát ještě skoro nikdo v oddíle neuměl. Na první vodáckou výpravu se jelo na Sázavu na čerstvě koupených pramicích. Jediné, co budoucí Argonauti o vodáctví věděli, bylo, že vzadu je kormidlo a nesmí se přestat pádlovat. Byla povodeň, Sázava byla vzedmutá, ale to jim nevadilo mysleli, že to na vodě tak chodí, Jano se zádí mizel za vlnami a jen hulákal: „Kluci, je to dobrý, hlavně pádlujte!“. Vrcholným vzepětím byla voda v Rumunsku, kam se jelo s plným vlekem, ale podařilo se na tamních řekách, které vypadaly, jako že tečou po schodech, rozmlátit vše kromě dvou lodí.
První léta Gemini
Vzhledem k tomu, že založení jednoho oddílu bývalým jedenáctkařům prošlo a nábor na školách Prahy 7 byl úspěšný, byl hned na jaře založen ještě druhý oddíl Tritoni a na podzim bylo vytvořeno středisko Gemini. Název „Gemini“ byl zvolen pro svou zvukomalebnost, i jako označení organizace „blíženců“ sdružující oddíly, které jsou si „po všech stránkách svého života blízké“. V Gemini se na počátku sešlo 5 oddílů – 4 nově založené střední (Argonauti, Tritoni, Poseidon a Theseus) a 1 pro starší členy (Vikingové), který byl zároveň nadále oddílem vodní turistiky TJ Slavia VŠ. Všechny oddíly byly smíšené, dělení na chlapecké a dívčí, které je běžné u skautů, Gemini nezavedlo. Souběžně byl pro první dva oddíly pro jistotu registrován pionýrský oddíl se stejnými lidmi, který vykazoval povinnou činnost pouze papírově, mimo jiné i proto, aby rodiče členů střediska neměli potíže z toho, že jejich děti nechodí do pionýra.
Od začátku se také dbalo na to, aby mělo nové středisko nějakou promyšlenou výchovnou náplň a nebylo jen skupinou turistických oddílů. K námořnické symbolice, která se odrážela třeba v názvech oddílových funkcí a hodností, se přidala symbolika antická, inspirovaná původně výstavou o Argonautech v Náprskově muzeu, a to včetně ideálu kalokagathia, který se stal jednou z os programu nového střediska.
Oddíly Gemini původně nesídlily na jednom místě. Klubovnou Argonautů a Tritonů se stala bývalá stavařská buňka v PKOJF, která byla původně určena ke zbourání, ale kterou se povedlo Dagovi získat pro středisko. Oddíly ji postupně vlastní prací i s pomocí zaměstnanců Parku renovovaly - uprostřed klubovny stával sloup, ze kterého Jano udělal lodní stožár, udělali bar ze sudů, Vova vymaloval na zeď obraz, na stěnu se otiskávaly ruce přijatých lidí. Prací je klubovna dávala hodně dohromady. V PKOJF se také nacházel plavecký bazén, kam členové oddílů Gemini chodili plavat, a kde se podařilo do Argonautů a Tritonů nabrat řadu nových členů.
Oproti tomu oddíly Poseidon a Theseus nebyly registrovány v PKOJF, ale jako zájmové útvary oddělení turistiky Obvodního domu Pionýrů a mládeže Praha 1 a měly klubovnu v domku zvaném Korz, který se nachází v ulici U železné lávky 2 a je sídlem Gemini dodnes. Klubovna byla původně využívána vodáckým oddílem při jedné ze zdejších ZŠ, ten jej ale musel pro skautskou minulost svého vedoucího opustit, a upozornil vedení Gemini, že by bylo možné se o něj zajímat. Korz se měl rekonstruovat, byl přidělen školské správě na Praze 1 a měla zde být vybudována vodácká základna jako součást Domu pionýrů a mládeže. Dag podal coby předseda oddílu vodní turistiky TJ Slavia Vysoké školy návrh, že by v případě využívání převzali nad touto základnou patronát. Podařilo se i získat úřady požadovaného správce a dohled, člena Jedenáctky a vedení Gemini Václava „Fletchera“ Bernarda, který učil v ZŠ v Truhlářské ulici. Školy na Praze 1 ale o základnu příliš nejevily zájem a Korz se tak stal klubovnou obývanou pouze Gemini. Přišel-li tam někdo ze škol Prahy 1, šlo většinou přímo o nováčky získané střediskem na náborových akcích.
Obě větve Gemini spolu zpočátku neměly po oficiální stránce nic společného, i když vedení je vnímalo jako jedno středisko. Spolupráce mezi členy jednotlivých oddílů byla větší na Korzu, nejmenší v případě Argonautů. Kolem začátku roku 1980 se ale vyhrotily nepříznivé vztahy s vedením PKOJF a celé Gemini se sjednotilo pod hlavičkou Domu pionýrů a mládeže na Praze 1. V listopadu 1984 bylo také zaregistrováno jako turistický oddíl mládeže (TOM) s č.50211 na odboru turistiky TJ Vysoké školy na Praze 2, ale na přelomu let 1988 a 1989 opět vstoupilo do TJ PKOJF, která nabízela lepší provozní podmínky. Dag sám nebyl navenek ve vedení žádného z oddílů, zůstával ale admirálem až do své emigrace v roce 1980 a i poté setrvával se střediskem ve styku.
Z dob Jedenáctky středisko převzalo větší míru „drilu“ spojeného s vylučováním členů, kteří vedení oddílu nevyhovovali. Tato praxe byla považována za nutnou i proto, že Gemini při svém vzniku nabralo řadu nováčků se „školními neduhy“.
Gemini před rokem 1989
V první polovině 80.let bylo středisko Gemini poměrně veliké, počet jeho oddílů se pohyboval kolem pěti, každý měl přibližně dvacet členů, noví členové do nich byli umisťováni podle potřeby. S výjimkou Argonautů, kteří byli považováni za nejvýznamnější oddíl střediska a také v nich bylo nejvíc členů bývalé Jedenáctky, jednotlivé oddíly vznikaly a zase zanikaly. V roce 1980 tak skončil oddíl Tritoni kvůli studijním problémům svého vedení a Argonauti převzali jeho členy. Ze středního oddílu Poseidon se v tomtéž roce stal významný oddíl pro starší a z jeho posádky Calypso, která byla původně nazývána „Pidi“ a sloužila jako přípravka, byl vytvořen samostatný oddíl pro mladší. Ten zanikl před rokem 1984 a byl obnoven v roce 1988. V roce 1982 na podzim byly založeny oddíly Achilleus, Odysseus a Prométheus. Oddíl Odysseus a zakládající oddíl Theseus zanikly v roce 1983, Achilleus byl v roce 1985 sloučen s Argonauty. Kolem roku 1984 ve středisku krátkodobě existoval uchazečský oddíl Kentaur a roku 1985 byla obnovena činnost Vikingů, kteří existovali jako skupina lidí, ale v Gemini byli aktivní v různé míře.
Jako klubovna byl nadále využíván Korz, Argonauti o vlastní klubovnu v PKOJF přišli už roku 1980, kdy z neznámých příčin vyhořela. Krátkodobě ale získali zázemí na základně Svazarmu na Libeňském ostrově a na začátku 80.let se podařilo pro Argonauty a krátkodobě i oddíl Kentaur získat do užívání prostory hygienicky nevyhovujícího bytu v Mostecké ulici 1, kterému se říkalo Věž. Gemini se také postupně snažilo získat v Krušných, Lužických a Jizerských horách objekt, který by byl využitelný jako základna pro delší zimní výpravy, ale nikdy se mu nepoštěstilo dotáhnout jednání do zdárného konce.
Gemini se postupně podařilo pevně zakotvit na místě a stát se „ostrůvkem pozitivní deviace“ v šedých normalizačních vodách. Ani problémů s komunistickým režimem nebylo příliš, a to navzdory tomu, že řada členů Gemini emigrovala a ve středisku panovala navenek tutlaná, ale pevná „protistátní“ nálada. Kapitanáty jen musely plnit některé povinnosti stanovené organizacemi, pod jejichž křídly se schovávaly, třeba účastnit se schůzí a vykazovat činnost. Asi největším „průšvihem“ bylo vydání zpěvníku vánočních koled, proplaceného Domem pionýrů a mládeže, který se nelíbil nějakému komunistickému funkcionáři. Fletcher, který zpěvník připravil k tisku, okamžitě přestal v DPM pracovat, aby středisko uchránil, ale jinak se mu mohl věnovat dál. Gemini také pomáhalo to, že mezi jeho členy byli i potomci některých komunistických funkcionářů. To středisko trochu chránilo třeba při střetech s ředitelem bazénu v PKOJF nebo se hodilo při jednání ohledně tábořišť s jednotlivými JZD. Na druhou stranu se stávalo, že si takový funkcionář kapitána oddílu kvůli různým záležitostem, o kterých se dozvěděl a které se mu nelíbily, například kvůli zpívání některých písní, nošení čepiček, vyprávění politických vtipů nebo „nesocialistické“ táborové legendě, občas předvolával „na kobereček“. Šlo však spíše o nepříjemnosti a nedá se říci, že by měl na program a podobu oddílu skutečný vliv
Oddíly netrpěly nedostatkem členů a středisko už mělo zažitý vlastní program, symboliku i tradice. Každý rok probíhala řada akcí, kterých se jeho oddíly účastnily společně, a které se zachovaly dodnes. Patří mezi ně například Vyzvědači, Regata nebo Sraz. Kromě nich ale existovaly další tradiční soutěžní akce, jejichž tradice postupně zanikla – třeba Drakiáda, Mistr uzlování, tři různé sportovní ligy – lehkoatletická, lacrossová a softbalová, nebo závod po malostranských schodištích nazývaný Terasy. Jednotlivé oddíly jezdily krom běžných výprav na vlastní zahajovačky, robinzonády, tábory a dlouhodobé zimní výpravy. Těm se zpočátku kvůli době jejich konání říkalo Vánočky, ale když se přesunuly blíže k jarním prázdninám, staly se Expedicemi a označení Vánočka se užívalo spíš pro vánoční a novoroční výpravy starších členů. Oddílový rok samotný samozřejmě jako dnes začínal Zahajovačkou a končil táborem. Argonauti jezdili na Zahajovačku na Měsíční skálu a ke Quajaku, kam jezdívala už Jedenáctka, ale přibyla jim ještě jedna tradiční akce oslavující založení oddílu – Dohoda.
Kroje Gemini byly jednotné a jejich podoba byla pevně stanovena. Po založení Argonautů sice ještě tvořila jejich kroj tmavomodrá trička s velkým znakem modré kompasové střelky na hrudi a odznaky hodností na rameni spolu se sportovními botami, krátkými kalhotami a modrou „námořnickou“ lodičkou s bílým lemováním, v 80. letech se však kroj všech oddílů Gemini ustálil. Nosily se zelené košile, námořnické čepičky, kalhoty v přírodní barvě (v létě krátké), bílé ponožky a sportovní boty. Na levém rukávu košile byl ve výšce tří prstů od lemu ramene znak oddílu, pod ním se pak nacházelo označení hodnosti. Nad znakem oddílu bývalo často našito tolik dřevěných korálků, kolika se jejich nositel zúčastnil táborů. Na pravé rameno si pak mohli ti, kdo složili Hiawathovu zkoušku, našít kruhový odznak s orlím perem. Čepička byla modrá nebo bílá, rozdíly se tu daly nalézt mezi jednotlivými oddíly a mezi běžnými členy a vedením. Kromě tohoto kroje měli Argonauti ještě kroj „námořnický“ sestávající z modré haleny a bílých kalhot, který se měl používat na vodáckých akcích, a posádky mohly mít vlastní kroj dle svého uvážení. Oba dva tyto další kroje se ale nenosily při slavnostních příležitostech.
Jednotlivé oddíly Gemini se od sebe záměrně neměly příliš odlišovat, ale do každého z nich samozřejmě vnesli jejich kapitáni něco svého. Například nejvýběrovější Argonauti za kapitána Plase pořádali hodně sportovních akcí, třeba cyklistických, akcí, zatímco Prométheus byl ve stejnou dobu laděn trochu víc trampsky. Ax zase později směřoval Argonauty víc k zájmu o přírodu, pěší turistice a menší upjatosti.
Středisku mnoho nechybělo, ale také už nevědělo, co dál. V druhé polovině osmdesátých let se více objevovaly nejen na admiralitách a stránkách střediskového časopisu Kurýr stížnosti, že program upadá do amatérismu a ztrácí původní důraz na vysoké hodnoty a že nevyužívá plně svůj potenciál. Střední nováčkovský oddíl Tenskwatawa založený roku 1986 v roce 1988 ze střediska odešel kvůli sporům o to, zda může zachovat své indiánské ladění, které neodpovídalo organizačnímu řádu Gemini, a několik let ještě existoval pod ODPM samostatně na Gemini. Součástí Gemini byl též od roku 1981 do roku 1987 oddíl Zehněšekha založený bývalou skautkou M. „Káčou“ Rocmanovou, ale jinak též fungující spíše samostatně. V roce 1988 byli Argonauti experimentálně rozděleni, v Argonautech zůstali kluci a oddíl Prométheus se stal oddílem dívčím, ačkoli jinak byly všechny oddíly Gemini smíšené. Zehněšekha, Tenskwatava a střídavě i Prométheus sídlily ve zrušeném obchodě ve Veleslavínově ulici. Nápad na rozdělení vzešel od Vládi „Vovy“ Halady a jedním z jeho cílů mělo být vytvoření silné dívčí generace, která by pak mohla nastoupit do vedení oddílů. Rozdělení se ale moc neosvědčilo. Zatímco z Argonautů se stal ještě semknutější a sportovnější oddíl, ze kterého vzešla silná klukovská generace, která pak z velké části přešla do Poseidonu, Prométheus postupně upadal.
Historka:
Oddíly Gemini se musely účastnit také prvomájových průvodů, a i když se jim nechtělo, nesměly to samozřejmě dát příliš najevo. Jako ilustrace nám může posloužit zápis ze dne 1.5.1982 z kroniky argonautské posádky „314“, jehož autorem je Knee:
„Když jsme se před několika dny dozvěděli, že půjdeme do prvomájového průvodu, byli jsme všichni radostí bez sebe. Oblékli jsme si žluté teplákové soupravy a po cestě na Letenskou pláň jsme si navzájem sdělovali, jak se všichni těšíme. Když jsme došli na pláň, uviděli jsme hrozně moc lidí, byla jich plná pláň. Všichni se přišli podívat na pana prezidenta a oslavit svátek míru. Když se průvod rozešel, tak pan prezident vždy řekl nějaký proslov, a na to se ozval ohlušující potlesk a provolávání slávy. Když jsme došli na konec průvodu, byli někteří zklamáni, že byl tak krátký, a navrhovali jít ještě jednou. Ani se jim nedivím, byla to skutečně krásná podívaná, na kterou nikdy v životě nezapomenem.“
Gemini po revoluci
Hned během Sametové revoluce, se rozeběhla další obnova Junáka. Přípravována byla různými skupinami skautů už předem, takže činnost Junáka mohla být zahájena už 2. 12. 1989. Znovu ožily a proměňovaly se i další spolky – ožila Česká tábornická unie, woodcrafterské kmeny založily Ligu lesní moudrosti a Pionýrská organizace se reformovala, přejmenovala na Pionýr a i v současnosti je po Junáku druhým největším tábornickým sdružením u nás. Řada oddílů, které během 80.let působily pod různými hlavičkami se mohla vrátit do sdružení, ze kterých kdysi vzešla.
Opětovný vstup do Junáka nabídli někteří skautští činovníci, například Jiří „Pedro“ Zachariáš a Miloš Zapletal, i Gemini coby následovníkům Jedenáctky. Vedení Gemini jej zvažovalo, ale nakonec se usneslo, že středisko má řadu vlastních specialit a zvláštností, které by v Junáku muselo změnit, a že je schopné spravovat se samo. V první polovině 90. let tak pokračovalo v činnosti víceméně v duchu let předchozích. Na jeho provozu se krátce po listopadu 1989 začal opět více podílet Dag, který se vrátil z emigrace a na jaře roku 1992 byl po dlouhé době znovu zvolen admirálem. Středisko mělo tou dobou jeden mladší oddíl jménem Calypso, a dva koedukované střední - Perseus vedený Plasem a založený roku 1990 z Dagova popudu a tradiční Argonauty. Dívčí Prométheus zanikl v tomtéž roce a zbytek členek přešel do Argonautů. V roce 1991 pak kvůli odchodu většího počtu členů zanikl oddíl pro starší Poseidon. O opětovném vstupu do Gemini uvažovalo vedení oddílu Tenskwatava, admiralita ale jeho žádost zamítla. Tenskwatava krátce nato zanikla a několik jejích členů se dostalo do Argonautů. Na jaře 1991 přestalo být Gemini součástí Obvodního domu dětí a mládeže a stalo se samostatným zájmovým sdružením.
Gemini se na jednu stranu mohlo po dlouhé době nesvobody nadechnout, ale ne všechny změny mu byly příznivé. Ztížily se postupně podmínky pro nábory, děti měly najednou možnost vybírat z mnohem více zájmů a kroužků, a to od mnohem mladšího věku. Zpřísnily se podmínky hygienického zajištění táborů, i když některé jejich nejabsurdnější prvky, třeba umývárny s kohoutky a sprchami, byly později zmírněny i za přičinění nové organizace sdružující řadu tábornických spolků, České rady dětí a mládeže. Dál také pokračovala debata o tom, jak má vlastně středisko vypadat a k čemu má sloužit, řadě členů se zdálo, že Gemini najednou ve všeobecné svobodě poněkud ztrácí opodstatnění své existence jako „ostrůvku pozitivní deviace“.
Argonauti na tom tou dobou nebyli po změnách v kapitanátu nejlépe, a tak do jejich kapitanátu přešel Vláďa „Jut“ Voska, který byl předtím kadetem v Perseu. Velmi rychle se na podzim roku 1992 stal kapitánem, protože Ax odjížděl na studia, a vnesl do oddílu novou energii. Jenomže Dag s Jutem se postupně se začali v řadě věcí rozcházet, což vedlo až k odchodu oddílu ze střediska.
Argonauti z Gemini odešli v roce 1993. Mezi kapitanátem Argonautů, kde působil Vláďa „Jut“ Voska a admiralitou Gemini reprezentovanou zejména Dagem a Fletcherem, se vyhrotily spory týkající se způsobu vedení oddílu. Argonautům bylo vytýkáno, že se výchova v oddíle vychyluje od individuální ke skupinové, že argonautské akce jsou příliš zaměřené na „hrábnutí si na dno svých sil“ a schází jim duchovní prvky, a že v oddíle je dost členů, kteří nevyhovují přísným požadavkům výběrovosti prosazovaným v Gemini. Argonauti zase považovali přístup prosazovaný Dagem za příliš „diktátorský“, elitářský a vzdalující se tábornické podstatě oddílu. Oddíl tehdy také musel opustit klubovnu v Mostecké a podařilo se mu místo toho získat jednu místnost v domku na dvoře domu v Kanovnické ulici 73 na Hradčanech. Vedení Gemini bylo ale proti a doporučovalo místo nové klubovny Korz, protože mělo pocit, že Argonauti budou ještě víc izolováni od zbytku střediska. Změny, které admiralita požadovala, byly celkově dosti rozsáhlé, vyžadovaly by odchod asi 2/3 členů oddílu a když s nimi argonautský kapitanát nesouhlasil, byl oddíl admiralitou zrušen. Členům Argonautů byl nabídnut přestup do jiných oddílů Gemini, ale prakticky všichni odešli se starým kapitanátem a založili sdružení Argo.
Po rozchodu s Argonauty byl v Gemini v roce 1994 vytvořen obnovený oddíl Argonauti pod vedením Petry Dolečkové, který ale v roce 1995 pro celkový nedostatek členů zanikl a byl sloučen s Perseem. Roku 1995 byl opět založen starší oddíl Poseidon a roku 1998 druhý střední oddíl Attis s převážně kulturně vzdělávacím programem. Po roce 2000 ale postupně střední oddíly v Gemini zanikly, opět kvůli nedostatku členů, který postihoval obecně prakticky všechny tábornické spolky.
Zajímavost:
Gemini nebylo samozřejmě jediným následovníkem Psohlavců. V Praze existovaly kromě něj třeba významné oddíly-kmeny bývalého ex-psohlaveckého indiánsky laděného střediska Tecumtha (Neskenon, Šavani, Dakota, OS, Midewiwin a Venédi). Lidé působící kolem těchto skautsko-woodcrafterských oddílů měli také podíl na vzniku kmene Tuscarora, rozprášeného podobně jako Jedenáctka StB v roce 1975, a později obnoveného pod TJ Viktoria Žižkov. Dalším oddílem podobného ražení byli Stopaři-Praha, později po ovlivnění Neskenonem nazývaní Huroni. Založeni byli roku 1976 sestavením z několika zanikajících skautských oddílů a v 80.letech z nich a okruhu spřízněných lidí vyznávajících více indiánský přístup ke skautingu vzešly poměrně známé pražské kmeny Meherin, Oswego, Tussilago, Alcatraz a další. Některé z těchto oddílů se také dočkaly roku 1989 a staly se znovu členy Junáka, na přelomu tisíciletí jich ale dost, včetně legendárního Neskenonu v podstatě zaniklo pro nedostatek členů.
ARGO
Když Argonauti odešli z Gemini, byl jejich kapitanát tvořený Jutem, Honzou „Zilvarem“ Dlabem a Gábinou „Tuti“ Štajerovou rozhodnutý, že bude v činnosti pokračovat samostatně. Oddíl opustil Gemini celý, takže měl i dost členů, scházelo mu ale zcela hmotné i právní zajištění. Klubovna na Hradčanech sice byla, ale byla malá a obyvatelé okolních domů se leckdy k rámusu na dvorku vyjadřovali nelibě.
Kapitanát proto zpočátku uvažoval o přestupu do Junáka nebo Mladých ochránců přírody. Na druhou stranu se ale nechtěl podrobovat změnám, které by takový přestup přinesl. Zpočátku sice existovaly některé dohody s Gemini na využívání majetku, ale poté, co Jut neodevzdal po konzultaci s rodiči a starými členy staré kroniky, vlajku a další symboly Argonautů, jak bylo původně domluveno, vztahy mezi oběma sdruženími ještě více ochladly. Začalo tak i soupeření o to, kdo je skutečným následníkem starých Argonautů, které se projevilo třeba i pečlivější přípravou předvánočního promítání pro rodiče a přátele oddílu a jeho rozšířením o dnes už tradiční divadelní představení.
Sdružení Argo bylo registrováno 22. 9. 1993 jako nezisková organizace. Od roku 1993 přibližně do roku 1995 oddíl pracoval bez větších změn ve starých kolejích. První rok se nesl v duchu celoroční harcovnické legendy a podařilo se mimo jiné navázat přátelství s panem Hranáčem, takže se řada následujících táborů odehrávala u Budákova v Novohradkách. Postupně se ale objevily problémy s vedením oddílu, většina členů, kteří se účastnili odchodu z Gemini, byla ve věku kolem 13-15 let a tudíž ještě příliš mladá pro jeho vedení. Mladého nástupce Juta ve věku nad 18 let se nedařilo najít ani mimo oddíl. Argo trpělo i nedostatkem nových členů, pod vedením Venduly „Wendy“ Trojanové byl sice v roce 1994 založen oddíl pro mladší Apollon, většina dětí z něj ale do středního oddílu dorůstala pomalu. Naopak členové Argonautů nad 15 let již střednímu oddílu odrůstali a na konci léta roku 1995 po dohodě s Jutem odešli s příslibem působení v oddíle pro starší, který se ovšem neujal. Řada z nich se ale stejně nakonec v následujících letech dále různými způsoby podílela na běhu Arga.
Z Gemini byla zatím v tomtéž roce při slučování tamních nově založených Argonautů a Persea vyloučena parta asi 11 lidí, která vytvořila oddíl Aquarius vedený Václavou „Convaškou“ Parkánovou. Aquarius chvíli společně s Argonauty využíval jednu klubovnu a nakonec vstoupil do Arga v době, kdy Jut z vedení Argonautů odešel a stal se navigátorem. V důsledku toho mělo sdružení dva střední oddíly o malém počtu členů, které byly navíc vedeny kapitány pod požadovaných 18 let, které proto zaštiťovali starší „patroni“. Krátkodobě byly oba oddíly v roce 1996 sloučeny do jednoho oddílu pod jménem Aquarius, na podzim téhož roku se ale jejich vedení nepohodla a oddíly se zase rozdělily, aby se nakonec znovu daly dohromady, tentokrát už pod jménem Argonauti, na Zahajovačce v následujícím roce. Z Aquaria ale Argonauti přebrali dnešní názvy posádek, namísto původního Framu, Mobydicku a Victorie se tudíž od té doby argonautské posádky jmenují Aucaro, Ithaka a Nauticus. V roce 1996 byl také v Argu založen oddíl Achilleus, který byl určený pro děti s psychickými problémy ve věku 8-14 let a vedený Zuzanou Peterovou.
Objevilo se i několik pokusů o vytvoření oddílu pro starší. První takový oddíl založený po vzoru Poseidonu, avšak s menším počtem členů, měl poprvé vzniknout v roce 1994, ale zůstalo jen u plánu. Skutečně funkční, alespoň chvíli, byl ale až obdobný oddíl Cheiron, který byl založen na podzim roku 1999. V roce 2003 byla pak v oddílu Argonauti vytvořena zvláštní posádka „Telamon“ pro členy kolem 15 let věku, kteří měli více spolupracovat s kapitanátem na přípravě oddílové činnosti, její členové pak postupně přešli do kapitanátů mladšího a středního oddílu. Posledním pokusem o oddíl pro starší byla obnova Cheironu v roce 2006.
Zakládání starších oddílů bylo podmíněno i tím, že ve druhé polovině 90. let bylo Argo poněkud v krizi. Program se rozvolňoval, kapitanáty měly málo zkušeností, ubylo členstva i propracovaných akcí. Náprava probíhala postupně se značnou s pomocí starých členů Jedenáctky a Argonautů přibližně od roku 1998. Argonautům i celému sdružení bylo třeba trochu vdechnout nový elán – vznikla argolita, tiskly se nové zpěvníky a byly zavedeny nové kroje, protože ty staré převzaté z Gemini se většině lidí moc nelíbily. Také se se ale především víc mluvilo o tom, jak oddíl vést a dorostla generace, která se účastnila odchodu z Gemini, do věku, kdy se její příslušníci mohli na vedení oddílu podílet, aniž by na ně bylo třeba pečlivě dohlížet. Argonautským kapitánem se v roce 2000 po Convašce a Řehořovi stal na dlouhou dobu Danko. Z členů, kteří odešli z Gemini s Jutem, se nakonec na provozu Arga podílely v různých funkcích asi 2/3, což je výjimečně vysoké číslo.
Nutností se ukázalo být také nalezení nové klubovny. V domku v Kanovnické se nesmělo přespávat, bylo tam málo místa a omezen byl i přístup do dvora. Hledalo se leckde, klubovnou se při trochu jiném běhu událostí mohly stát třeba i loď v holešovickém přístavu nebo zdevastované veřejné záchodky ve Stromovce, ale nakonec v roce 2002 Knee objevil dnešní Přístav u Branických ledáren, který se Argu podařilo získat. Stavba patřila panu Svěchotovi, se kterým se šlo dohodnout na jejím odkoupení, byla ale zpočátku opuštěná a zdevastovaná bezdomovci.
Dá se říct, že od té doby má Argo podobu víceméně takovou, jakou známe dnes.
Seznam táborů
| č. | rok | název | legenda | místo | kapitán | kadeti |
|---|---|---|---|---|---|---|
| 1 | 1977 | PROMÉTHEŮV | putování Argonautů | Lipnice | Jano | Zero , Vova, Evža, Marty, Gam |
| Zajímavost: Na táboře vznikl pokřik „HOU HOU HOU, ARGO GO“, autorem je Gens. | ||||||
| 2 | 1978 | NA ČÁŘE (spolu s Tritony) | Magellanova výprava kolem světa | Podhradí u Aše | Jano | Vova, Gam, Irena |
| Zajímavost: Argonauti měli tou dobou pracovní kroj - černé tričko s „kaňkou“ a šipkou a tmavěmodrou čepičku. Slavnostním krojem byla modrá námořnická halena. Kapitanát nosil bílé námořnické haleny a bílé čepičky. V oddíle se pro hlavní táborovou stavbu ujalo označení „kapo“. Slovo pochází z portugalského výrazu „Cabo Sagres“, který odkazoval na námořní akademii a základnu Jindřicha Mořeplavce. | ||||||
| 3 | 1979 | Z LOUŽE DO BLÁTA | ½ na pramicích z Lenory do Českých Budějovic, ½ v Cunkově | Jano | Vova, Gam | |
| Zajímavost: Na táboře z „Louže do bláta“ Pierrot vymyslel rčení „jdu na medvědy“ (na velkou) + „medvědobijka“ (toal. papír). | ||||||
| 4 | 1980 | ČTYŘKA | Cesta na severozápad | Krašov na Berounce | Vova | Gam, Makrela |
| 5 | 1981 | SHERIFF / ŠERIF | Sever proti jihu | Velká Holná | Vova | Gam, Makrela |
| Zajímavost: Na Šerifovi byla poprvé zavedena zkouška „24 hodin pod vodou“. | ||||||
| 6 | 1982 | IGNÁC | Husiti | Velká Holná | Vova | Gam, Makrela, 510 |
| Zajímavost: Od Ignáce se postupně začalo s „přepady“. | ||||||
| 7 | 1983 | TAHUANTINSUYO | Inkové | Velká Holná | Vova | Gam, Makrela, Eliška |
| 8 | 1984 | HODNĚKOPEC | Indiáni | Slovenské Rudohoří | Vova | Gam |
| Zajímavost: První tábor v týpí. V půlce se musel stěhovat o kus dál, protože na původním místě chtěl nějaký komunistický papaláš střílet jeleny. | ||||||
| 9 | 1985 | GITCHI GAMI | Indiáni | Slovenské Rudohoří | Gam | Blanche, Sam |
| Zajímavost: Na GitchiGami vznikla píseň „Sokole, sokole“, jednotlivá zvířata z písně odpovídají čtyřem rodům, na které se oddíl na táboře dělil. Říká se také, že na táboře nebyl jediný hřebík, všechny stavby se vázaly provázky nebo spojovaly jinak. | ||||||
| 10 | 1986 | LUCKA | Římani | Plas | Blanche, Sam, Cipísek, Basic, Piko | |
| 11 | 1987 | LEDY A PÁDY | Velká Holná | Plas | Run, Cipísek | |
| 12 | 1988 | NORHMEŠKÁŠ | Slovenské Rudohoří + Hron | Plas | Run, Červík | |
| 13 | 1989 | U VODY BEZ VODY | Velká Holná | Run | Červík, Kopčem | |
| Mezi tábory byl kapitánem Červík s kadety Samem, Kopčemem a Ballůem. | ||||||
| 14 | 1990 | NÁVRAT MEZI PO... A STŘEDEM | Podlesí | Sam | Červík, Kopčem, Ballů | |
| 15 | 1991 | IRKASEMO aneb Šialená žara či Tanec se psem | indiáni | Ax | Ballů, Zuzí | |
| 16 | 1992 | INTI | inkové | Kosí potok u Plané | Jut | Zilva |
| Zajímavost: Tábor byl společný s Perseem, každý oddíl ale sídlil na jiném břehu potoka. | ||||||
| 17 | 1993 | MOKRO NA TURSKU | staří Slované | Velká Holná | Jut | Zilva, Tutti, Lucie |
| 18 | 1994 | HARCTOWN | harcovníci | Budákov, Novohradské hory | Jut | Zilva, Lucie |
| 19 | 1995 | „1253“ | Otakar Přemysl II. | Budákov, Novohradské hory | Jut | Zilva, Lucie |
| 20 | 1996 | VE VLASTNÍ ŠŤÁVĚ (Aquarius) | piráti | Budákov, Novohradské hory | Řehoř a Convaška | Zkoumal |
| 21 | 1997 | UZI | zlatokopové | Budákov, Novohradské hory | Řehoř | Ježek, Zkoumal |
| Zajímavost: Tábor přerušily povodně. Tábořiště sice nebylo zaplaveno, ale stejně se evakuovalo. | ||||||
| 22 | 1998 | DIEM PERDIDI | Římani v Galii | 1. týden putování z Řevnic do Písku, pak Budákov | Convaška | Ježek, Zkoumal, Maggi |
| 23 | 1999 | PŘIŠEL JSEM, VIDĚL JSEM, HAKIMAŠTA | Japonsko | Jindřichovice pod Smrkem | Convaška | Danko, Zkoumal, Bane |
| 24 | 2000 | CO JE TO SAMVED | Pán prstenů | Kosí potok | Danko | Káča, Svízula, Zkoumal |
| 25 | 2001 | HAECTUVELO (překlad = „tak to je“) | indiáni | Budákov, Novohradské hory, společně s Apollonem | Danko | Zkoumal, Týna |
| 26 | 2002 | „315“ | harcovníci | Velká Holná | Danko | Zkoumal, Týna |
| 27 | 2003 | KARANTÉNA | trosečníci ze stroje času v pravěku | putování po Berounce + Krašov na Berounce | Danko | Zkoumal, Týna |
| 28 | 2004 | JEDEN ZE TŘÍ | Keltové | u Stříbra společný s Apollonem | Danko | Zkoumal, Týna, posádka Telamón |
| 29 | 2005 | DÛRGURTH (překlad = „temná smrt“) | hobit | Žebráky u Rozvadova | Danko | Abuki, Týna, Kryštof, Ginny |
| 30 | 2006 | MIMO | piráti | Žebráky u Rozvadova | Abuki | Ginny, Kryštof, Jess |
| 31 | 2007 | Disco Joe na prázdninách | staří Řekové | Bezděkov | Abuki | Ginny, Medvěd, Jája, Kryštof |
| 32 | 2008 | Klacek | flotila admirála Nelsona | Budákov | Abuki | Jája, Petty |
| 33 | 2009 | Sedm bran | postapo sci-fi | Budákov | Abuki | Petty, (Jindřich, Klon - pouze na tábor) |
| 34 | 2010 | Today Science | vynálezy 19. století | Budákov | Abuki | Petty, (Jindřich, Klon - pouze na tábor) |
| 35 | 2011 | CykloPeklo | rallye Paříž - Dakar | Budákov | Abuki | Petty, Jindřich, (Klon - pouze na tábor) |
| 36 | 2012 | Hobit aneb cesta skorotam | hobit | Budákov | Abuki | Petty, Jindřich |
| 37 | 2013 | Tenkrát v Budákově, část 2. | kovbojové | Budákov | Abuki | Petty, Jindřich |
| 38 | 2014 | Stalker po pas v bahně | stalker | Budákov | Petty | Petty, Jindřich, Baku, Karimu |
| 39 | 2015 | Ropenkuchen | Alenka v říši divů | Budákov | Brepta | Karimu, Baku, Zuberi |
| 40 | 2016 | Kunstblut | Zombie apokalypsa | Budákov | Brepta | Karimu, Baku, Zuberi |