Základy práce s mapou

Základy práce s mapou

Specializace: Táborník

  • měřítko (vědět, že exituje, najít na mapě, jaké je na padesátce)
  • základní mapové značky popisující terén (tj. nutné pro orientaci - les/louka, voda, cesty, budovy, turistické značky)
  • říct co je do kopce a z kopce podle vrstevnic, zorientování mapy

Mapa je nejdůležitější navigační pomůcka, na mapě si můžeme naplánovat cestu a mapu budeme potřebovat aby jsme z ní nesešli.

Měřítko

Mapa je zmenšený obraz krajiny. Jak moc zmenšený je udává měřítko mapy. Měřítko je poměr vzdálenosti na mapě a skutečné vzdálenosti. V praxi je důležité umět s ním zacházet, zejména při plánování trasy podle mapy. Jedna veselá historka pro ilustraci: Byli jsme na závodě na kole, který měl být dlouhý 50 kilometrů. Když jsme byli v půlce trasy a tachometr už ukazoval 50, začalo nám to být divné. V cíli jsme měli najeto skoro 100 kilometrů. Ukázalo se, že si pořadatelé spletli měřítko mapy.

U měřítka nás bude většinou zajímat, kolik centimetrů na mapě je kilometr. Jako příklad vezmeme mapu měřítka třeba 1:200 000 (slovy jedna ku dvěstě tisícům). Jednotku na obou stranách si můžeme vybrat, jen musí být stejná. Začít výpočet stylem „jeden kilometr na mapě je 200 000 kilomerů ve skutečnosti“ ale není příliš praktické. Začneme s centimetry. Měřítko říká „jeden centimetr na mapě je 200 000 centimetrů ve skutečnosti.“ A 200 000 centimetrů, to je 2000 metrů, tedy 2 kilometry. Pak už snadno spočítáme, že jeden kilometr je na mapě dlouhý půl centimetru.

Abychom nemuseli pokaždé všechno znovu počítat, vyplatí se zapamatovat si pár nejběžnějších měřítek. Běžné turistické mapy mají měřítko 1:50 000, podrobnější 1:25000. Mapy cyklistické mívají měřítko menší, 1:75 000 nebo 1:100 000. Tady je tabulka:

Na většině map je někde měřítko znázorněno graficky, takže představu kolik na mapě měří jeden kilometr můžeme získat i tak. Na některých mapách také najdeme čtvercovou síť překrývající mapu. Většinou je to síť kilometrová, na méně podrobných mapách to tak ale být nemusí. Na to, že jeden čtvereček je kilometr se proto nemůžeme spolehnout. Jsou mapy, kde jeden čtvereček jsou kilometry dva, na jiných je to zase třeba jen půl kilometru. To bychom si měli zkontrolovat předtím, než začneme odměřovat kam půjdeme na výlet aby jsme stihli večeři. A pokud síť na mapě není čtvercová, ale obdélníková, tak to nejsou kilometry, ale stupně, a bez GPSky je nám k ničemu.

Výškopis

Další věc, která nás zajímá ještě doma, když plánujeme trasu, je kdy půjdeme do kopce nebo z kopce, a jak bude takový výstup strmý. To na mapě poznáme z vrstevnic. To jsou čáry označující místa se stejnou výškou. Většinou se kreslí hnědou barvou. Nebýt ostatních informací, nemuselo by jít poznat, co je nahoře a co je dole, když ale víme, že potoky tečou v údolích, a že krajina je kopcovatá, a ne plná hlubokých jam, je to jasné. Pro lepší čitelnost také bývají některé mapy stínované, kopce jsou potom výraznější a jakoby plastické.

Protože vrstevnice jsou od sebe stejně vysoko, tak tam, kde jsou na mapě hustě vedle sebe bude svah strmý, tak, kde jich je málo bude rovina. Jak moc strmý ale bude záleží na konkrétní mapě, protože mapy se liší měřítkem i výškovám rozdílemmezi vrstevnicemi. K tomu, abychom z mapy mohli odečíst výšku nějakého místa musíme vědět, jaký je výškový interval mezi vrstevnicemi. To bývá vždy uvedeno v legendě. Potom začneme počítat od nějakého místa se známou výškou, buď kóty na mapě nebo hlavní vrstevnice, u které je výška uvedena. Podél cesty k měřenému místu potom za každou vrstevnici, kterou křížíme, odečteme nebo přičteme interval mezi vrstevnicemi, podle toho jestli postupujeme z kopce nebo do kopce.

Mapové značky

Zatím jsme se zabývali samotným terénem, na mapě toho ale bývá zakresleno mnohem víc. Abychom se v mapě vyznali, musíme znát mapové značky. Ty se sice na různých mapách liší, ale na běžných turistických mapách jsou většinou velmi podobné. A když nevíme, můžeme se vždy podívat do legendy (neumět ale žádné značky by dost zdržovalo). Jednu takovou sadu značek zde uvádím, další se můžete naučit z map.

Měření na mapě

Když známe měřítko, můžeme zjistit, jak je co daleko. Protože ale většinou nechodíme přímým pochodem, je potřeba měřit vzdálenosti podle klikatých cest. Nejjednodušší je vzdálenost odhadovat sčítáním kratších rovných úseků. To dobře funguje například na mapách se čtvercovou sítí, kde můžeme vzdálenost srovnávat s velikostí čtverců. Pokud ale chceme přesnější výsledek, měřit krátké kousky pravítkem není moc praktické; je lepší použít jinou metodu. Výborně funguje měření pomocí niti nebo tenkého provázku. Nit na mapu pokládáme od jednoho konce pěkně podél naší trasy. Poslední úsek hezky srovnáme s cestou, už změřenou číst můžeme nechat volně. Jen si musíme dát pozor by se nám neposunulo místo kde právě měříme. Když jsme u cíle, označíme místo na niti a pravítkem změříme délku použité niti.

Kdo měří na mapě opravdu často, může si pořídit kolečko s počítadlem. Malinkým kolečkem se jezdí po mapě podél trasy, výsledek odečteme na stupnici nebo displeji.

Práce s mapou v terénu

Teď jsme si naplánovali pěkný výlet, a díky mapovým značkám víme, kolem jakých zajímavostí půjdeme. To ale nestačí, teď ještě musíme umět používat mapu v terénu, abychom nesešli z naplánované trasy a nezahynuli v hlubokých lesích Brdských hlady. Tady ale nestačí jen teorie,chce to trénink a zkušenosti. Základem je vědět kde jsme. Abychom se neztratili, je potřeba čas od času porovnávat krajinu s mapou. Pokud je terén přehledný, jdeme po značce a podobně, je to jednoduché. Stačí se podívat na mapu a říct si „po modré až do vesnice“ nebo tak nějak a mapu schovat do batohu.

Ve složitějších případech se ale hodí mapu si zorientovat, a to buď pomocí buzoly, okolních orientačních bodů, nebo směru pochodu (když jsme na cestě, mapu tedy natočíme, aby cesta na mapě vedla stejným směrem jako ve skutečnosti). Potom je před námi mapa nastavená tak, aby směry odpovídaly skutečnosti. Snadno si pak uděláme složitější plán cesty typu „Na třetím rozcestí odbočíme vpravo, pokud jsme došli k mostu, rozcestí jsme přešli. Pak půjdeme rovně dokud neuvidíme vlevo skálu...“ Díky tomu že máme mapu zorientovanou je srovnání krajiny s mapu mnohem jednodušší, také se nemůže se stát, že bychom si spletli co je na které straně cesty.

Když se s mapou probíjíme skutečnou divočinou, musíme mapu s krajinou srovnávat skoro pořád. Pokud si nejsme jistí, kde na mapě jsme, je lepší zastavit, vyndat buzolu, mapu zorientovat a srovnáním mapy s okolím se pokusit zjistit kde jsme. To se musí udělat včas a pořádně, jinak zabloudíme.

Mají splněno

Kari
Stáňa
Jetam
Baku
Metis
Mzimu
Zuberi
Irfan